Během letu z Londýna do New Yorku jsem se shodou okolností ocitla v první třídě. Jídlo, šampaňské, obsluha – vše bylo dokonalé. Modrooký muž sedící vedle mě byl třešničkou na dortu. Působil uhlazeně a inteligentně. Dost jsme toho namluvili, hodně jsme se nasmáli a pak se to stalo – přeskočila jiskra.
 
Osud zasáhl a náš let byl odkloněn na neplánované noční mezipřistání. Co jsme měli dělat? Museli jsme se nějak zabavit. Nočním Bostonem jsme se prosmáli a protančili… a nakonec jsme spolu strávili divokou smyslnou noc, na kterou se nezapomíná.
 
To vše se odehrálo před dvanácti měsíci. Od té doby jsem ho neviděla. Až dnes.
 
Nastoupila jsem do nového zaměstnání a při té příležitosti jsem byla uvedena k výkonnému řediteli. Dokážete si představit můj šok, když jsem spatřila, čí hříšné modré oči se na mě dívají přes mahagonový stůl. Jenže já už nejsem ta bezstarostná dívka. Můj život se změnil, mám své povinnosti a závazky.
 
Právě mi přišel e-mail.
 
Chce, abych se v osm ráno dostavila do jeho kanceláře na soukromé jednání. A tak si opakuju: co je v domě, není pro mě.
 
O jaké soukromé jednání mu asi jde?