Nejsme pro sebe dost dobří, říká Fabrice Midal v rozhovoru pro aktualne.cz
Vyhoření z práce, deprese nebo dlouhodobý spánkový deficit označuje za novodobou patologii a na svých seminářích učí unavené manažery lépe zvládat práci pomocí meditace. Říká, že k ní má ve svém oboru neobvyklý přístup využitelný v praktickém životě. Francouzský filozof Fabrice Midal, který byl jedním ze dvou hlavních hostů úterní konference HR Meeting v pražském DOXu, věří, že snažit se zůstat v klidu a zvládat vše s úsměvem není cesta, jak se cítit v náročném pracovním dni lépe.
Říkáte, že nejhorší, co můžeme udělat naštvanému člověku, je říct mu „buď v pohodě.“ Co tím myslíte?
Přesně tak. Když jsem naštvaný, tak rada „buď v klidu“ mi rozhodně nepomůže. Naopak se dostanu do ještě většího tlaku. V životě jsem nepotkal člověka, který by byl klidný za všech okolností. Ani meditační mistři to nedokážou, i když se tak někteří tváří. Učím meditace již dvacet let a medituji denně, přesto jsem často nervózní, rozčiluji se, mám strach … Účelem meditací, které učím já, rozhodně není zbavit člověka emocí, ale umět si s nimi dobře poradit. Například když budu žárlit na kolegu, tak to ještě není problém. Ten přichází ve chvíli, kdy mu půjdu na parkoviště proříznout pneumatiky. Jde mi tedy o to naučit lidi, jak se svými emocemi v každou chvíli dne pracovat. A právě pracovní prostředí je takových příležitostí plné.
Většina lidí, kteří učí praktickou meditaci, se podle vás mýlí. V čem?
Různé kurzy a knihy nám často radí nenechat se rozházet. Toto chápání z nás ve skutečnosti dělá odlidštěné roboty a dává nám falešnou představu o tom, co je v životě důležité. Obecné chápání meditace je jako špatně podaný lék. Jako byste někomu podávala vitamin na zápal plic. Můžete mu dokonce uškodit. V životě totiž vůbec nejde o to, dostat se do klidu a odpojit se od starostí, které máme. Pro mě je cíl meditace i života opačný. Zůstat na zemi a čelit věcem, které přicházejí. Rozčíleným zákazníkům, nervózním šéfům, ztraceným datům, protivným kolegům…
Po přednášce se mě tu ptali, zda jsem při mluvení na veřejnosti ve stresu, nebo v klidu. Být v klidu v cizí zemi, před plným sálem lidí a ještě u anglické prezentace přeci ale vůbec není přirozené. Stálo by mě spoustu sil si to namluvit a ještě bych musel přestat naslouchat sám sobě. Na co se soustředím já, je vnímat svůj stres, vědět o něm a přiznat si ho. Když od něj neutíkám „do klidu“, tak s ním mohu mnohem lépe pracovat a zvládnout ho.
Někdy je ale mnohem snazší strčit hlavu do písku. Jít si zakouřit, vymluvit se z náročné spolupráce, udržet s nepříjemným kolegou přátelský vztah…
Máte pravdu. Jednou z velkých životních iluzí je teorie, že máme nárok žít bez obtíží. Že když se nám dějí nepříjemnosti, je to nějaké nedopatření. Chyba v matrixu. Když ale přijmeme fakt, že problémy jsou normální součástí života a nikdy se jim nemůžeme vyhnout, ušetříme si spoustu energie a také jim dokážeme mnohem lépe čelit.
Na svých přednáškách učíte lidi vyrovnat se s reálnými nesnázemi každodenního života. Co je na tom podle vás nejtěžší?
Největší úleva přichází ve chvíli, kdy pochopíme, že nejsme dokonalí, a přestaneme se o to snažit. Vypadá sice lákavě mít míry jako z reklamy, odevzdat projekt jako z Oxfordu a být v celé firmě všemi oblíbený. Dokonalost ale nepatří do našeho světa a život je zajímavý právě díky nedokonalosti. Nemůžeme věci dělat stoprocentně perfektně, ale můžeme je dělat nejlépe, jak umíme. Doba nás denně tlačí do toho, abychom nedělali chyby a fungovali podle šablon. Ale čím častěji na to skočíme, tím více v sobě zabíjíme to živé a zajímavé, co z nás dělá živé bytosti.
Co byste mi tedy poradil ve chvíli, kdy se v práci cítím v koncích nad nedokončeným projektem nebo se neumím dohodnout s nesnesitelným kolegou?
Možná to zní paradoxně, ale dejte prostor své nejistotě. Strachům. Nedokonalosti. Budete živější a šťastnější. Budete více v kontaktu s tím, co se opravdu kolem vás děje, a snáze najdete řešení.
Můžete také zkusit alespoň dvě minuty denně nedělat nic. Vypnout telefon, najít tiché místo, zavřít oči a jen být dvě minuty přítomná se sebou a svým vnitřním světem. I taková chvilka vám může ohromně pomoci k lepší schopnosti vyřešit aktuální problém.
Meditace tedy pomáhá smířit se s vlastní nedokonalostí?
Meditace mě učí brát věci tak, jak jsou. Přivítat vše, co přichází. Rád říkám, že vítám svá rozčílení. Doslova říkám svým emocím „Bonjour!“. Už to samo o sobě mi umožní s nimi nebojovat, ale efektivně je využít. To také znamená nahlas kolegovi říct „Strašně jsi mě naštval“ místo toho, abych se mu týden vyhýbal.
Otázka, kterou se zabývám nejvíce, zní: „Jak procházet životem tak, aby nás problémy nesrážely na zem, ale abychom vše, co přichází, dokázali ustát?“ Klíč vidím v našem mylném přesvědčení, že čím více budeme mít svůj život pod kontrolou, tím lépe se nám povede. Vymyslet, naplánovat, zařadit do škatulky… umíme skvěle, učíme se to odmala. To ale v životě nestačí. Já na svých kurzech a přednáškách naopak učím lidi rozlišovat, co je nutné kontrolovat a co je lepší pustit. Kde v pravou chvíli nechat věci plynout a brát je tak, co přichází. Jedná se o věc cviku, ale je to nesmírně ozdravné.
Máte tím na mysli, že mi mají být důležité věci jedno?
Ne. Jde ale o to, být v každé situaci přítomný svým tělem i srdcem. Nesnažit se vše vymyslet hlavou. I na obchodním jednání můžete být buď jen hlavou, nebo přítomná celá. Je v tom obrovský rozdíl. A pokud uberete na kontrole a vnímáte věci, jak se dějí a jak přicházejí, dokážete spoustu nepříjemností mnohem lépe vyřešit a zvládnout.
Představte si situaci, kterou většina z nás zažila. Dlouho si připravujete prezentaci, udělala jste pro ni maximum, našla ten nejlepší styl a slova. Přijde ta velká chvíle a nic. Prázdno v hlavě. Problém je právě v tom, že jste v tu chvíli pouze „v hlavě“. Nejste spojená se sebou, nedokážete vnímat, co se děje uvnitř vás, ani co říkají ostatní.
A to je přesně to, co se snažím popsat. Čím víc toho od nás společnost vyžaduje a čím víc se snažíme o dokonalost, tím víc máme snahu vše ukontrolovat. Pak nezůstává žádný prostor pro intuici, kreativitu, naslouchání. A tím se na sobě dopouštíme nesmírného násilí. Svoji práci filozofa vidím v tom, abych odhalil právě nové formy násilí, které nejsou na první pohled vidět, ale ve kterých automaticky fungujeme.
V čem toto násilí vidíte?
V tom, že se denně tlačíme do maximálního výkonu. Přijali jsme za samozřejmost, že sami sebe těžíme jako zdroj. Jsme odstřiženi od svého srdce, od ostatních lidí a způsobujeme si utrpení, které už ani nevnímáme. I extrémní rozmach potíží způsobených prací, jako jsou deprese nebo syndrom vyhoření, jsou důsledkem extrémního zneužíváním vlastních sil, které pácháme sami na sobě. Ani k tomu nepotřebujeme nikoho zvenčí.
Největší škody na duši si zvládneme vytvořit sami tím, že nejsme sami pro sebe dost „dobří“. Žena se necítí být dost ženou. Muž mužem. Jsme permanentně špatně v porovnání s tím, jací bychom chtěli být. Držíme sami sebe v permanentním pocitu viny, že jsme selhali. Na takový tlak ale nejsme stavěni.
Ve svých textem mluvíte o oslepení společnosti. V čem podle vás spočívá?
Vidím ho ve víře, že je možné všechno v našem pracovním i osobním životě řídit a kontrolovat, dát do tabulky, změřit na výkon. Ochuzujeme se o prostor pro hledání, chyby, nedokonalosti. Slepota tomu říkám právě proto, že už to ani nevidíme jako problém.
Ve Francii například existuje termín „kapitál zdraví“. Používá se v personalistice a myslí se tím, že zdraví zaměstnanců je pro firmu kapitálem. Jistě, zdraví lidé vydělají firmě víc než nemocní. Ale copak jde na zdraví pomýšlet jako na konto v bance?
Klientům nabízíte nový pohled na pracovní vytížení prostřednictvím meditace. Jak často meditujete vy?
Denně. Ale otázka frekvence nebo množství času není podstatná. Znám lidi, kteří ani meditovat nepotřebují a jsou dokonale přítomní. Je to velmi individuální.
Mnoho lidí si v tomto období plánuje dovolenou. Co dělá o prázdninách francouzský filozof?
Léto je podle mě jedinečnou příležitostí dostat se k podstatným věcem uvnitř sebe. Dělám si takové rendez-vous sám se sebou a s tím, co je pro mě nejdůležitější. Chci najít své zdroje. Být otevřený tomu, co přichází.
Dovolená nás často svádí k tomu, abychom vyměnili seznam pracovních úkolů za jiný soupis rodinných povinností. Navštívit příbuzné. Odvézt rodinu k moři. Opravit dům. Odškrtat a zpátky do práce…
Tím se ale vůbec nedostaneme ke skutečnému odpočinku a zůstáváme v režimu, ve kterém jedeme po celý rok. Já využívám léto k tomu, abych přepnul z hektického a náročného pracovního tempu do pomalejšího módu. Jedině tak umím nabrat nové síly a inspiraci.
autor: Marta Plecitá
Zdroj: aktualne.cz
