První kapitola z knihy: Muž, který už nikdy nebude spát vedle mě
NOC
Pomalé kapání kohoutku na vaně, větev bušící do okna ložnice, vzdálený štěkot psa, rytmický tikot hodin na nočním stolku.
Muž, kterého pozoruju ve spánku, se jmenuje Pedro.
Zastavím se očima na jeho těle. V mém pohledu je ta zvláštní nostalgie, kterou cítíme pokaždé, když se něco děje naposledy.
Pronesu nahlas jeho jméno, jako bych ho chtěla pokřtít: „Pedro. Pedro.“
Vzpomínám si, s jakou radostí jsem tohle slovo vyslovovala v prvních letech našeho vztahu. Písmena, která tvoří jeho jméno, klouzala po jazyce hladce jako sladké ovoce a mně se pokaždé během okamžiku vybavil jeho pohled, jeho vůně, vzpomínka na jeho kůži. Pedro, opakuju znovu, jenže po patnácti letech manželství, na pokraji odloučení, má jeho jméno nahořklou pachuť.
Muž, jehož pozoruju ve spánku, má odhalenou hruď. Za ta léta mu prořídly vlasy a také trochu přibral. Přes to všechno má v osmačtyřiceti letech pohlednou tvář. Krásné má i ruce. Jsou velké a vždycky příjemně teplé.
Napadá mě, co si tak o mně ve skrytu duše myslí. Připadám mu atraktivní? Zajímavá? Fádní? Jsem podle něj dobrá máma? Myslí si vůbec něco? Určitě si myslí, že jsem se změnila, že už dávno nemám to kouzlo, co dřív. Ale já na to nechci myslet, vlastně to ani nechci vědět. Otec vždycky říkával, že bůh je milosrdný, a proto naštěstí nemůžeme vědět všechno. Dnes jsem za tu sladkou nevědomost vděčná.
Jako by tělo mého muže dokázalo číst myšlenky. Svou obrovskou, teplou a krásnou rukou se mě najednou ve spánku dotkne.
Je šest hodin.
Mdlé narůžovělé ranní světlo jemně prosvítá okenními žaluziemi. V sedm zazvoní budík. Pedro si nejdřív trochu zanadává a pak mrzutě vstane. Zeptá se mě, co dělám vzhůru tak brzy. Já mu těžkopádně a zmateně odpovím, ale on to stejně bude poslouchat jen na půl ucha. Budu mluvit na půl pusy a on bude na půl ucha poslouchat. Už dávno jsme si zvykli tímto způsobem spolu komunikovat.
Později probudím dceru, svléknu jí pyžamo a popostrčím ji do koupelny. Pak připravím kávu s mlékem a všichni tři se u kuchyňského stolu společně nasnídáme. Možná dnes prozíravě nebudeme říkat vůbec nic. Situace je vážná, snad bude lepší mlčet. Anebo to bude úplně naopak. Možná si jako každý jiný normální den postěžujeme na nedávná rozhodnutí vlády, na věčný hluk u sousedů, na poslední zprávy v novinách a na ty zatracené banánovníky, jejichž chmýří nám neustále létá na terasu.
Muž, který spí po mém boku, se zavrtí a otočí se ke mně zády.
Je konec.
Už několik měsíců, nebo možná i let, jsem na tenhle den čekala. O rozchodu jsme se bavili tisíckrát. Moc jsme si jej oba přáli. A stejně tak jsme se ho oba báli. Náš konec je očekávaný, milionkrát prodiskutovaný a do detailu naplánovaný. O tom není pochyb. Jenže člověk se stejně nedokáže připravit na bolest, kterou taková ztráta představuje. Jak může člověk aspoň částečně dokázat pochopit, že někdo opravdu odešel?
