První kapitola z knihy Pařížská švadlena
Estella Bissettová odmotávala roli zlatého hedvábí a sledovala, jak role s látkou nadskakuje po stole. Přejela po tkanině rukou a vychutnávala si její měkkost a smyslnost. Jako by hladila nahou kůži nebo okvětní lístky růže. „What’s your story morning glory,“ zamumlala.
Slyšela matku, jak se zasmála. „Estellko, ty máš američtější výslovnost než Američani.“
Estella se zaculila. Její lektor angličtiny jí říkal totéž, než se připojil k davům, které valem opouštěly Evropu. Prý má lepší americkou výslovnost než on sám. Zastrčila si roli pod paži a přehodila si hedvábnou látku kolem ramen. Pak naznačila kroky tanga. Vyplašené výkřiky žen „Attention!“ ji jen vyprovokovaly k tomu, aby tanec doprovodila zpěvem. Mezi výbuchy zvonivého smíchu si svižně prozpěvovala slova písně Josephine Bakerové „I Love Dancing“.
V rytmu tance se naklonila dozadu a pak se opět prudce napřímila. Role látky jí vyklouzla na pracovní stůl, jen o chlup minula Nannettinu hlavu a uhodila Marii do ramene.
„Estello! Mon Dieu,“ lamentovala Marie a s přehnaně bolestnou grimasou se chytila za rameno.
Estella jí vtiskla na tvář pusu. „Tohle hedvábí si nezaslouží nic menšího než právě tango.“ Ukázala na látku, zářící ve fádním prostředí dílny jako měsíc v úplňku. Neměla nejmenších pochyb, že taková látka je určená pro šaty, za kterými se budou lidé otáčet tou samou rychlostí, jakou Cole Porter prohání prsty po klávesách ve vyhlášeném jazzovém klubu Chez Bricktop na Montmartru.
„A ty si nezasloužíš svoji mzdu, jestli si hned nesedneš na zadek a nepustíš se konečně do práce,“ odbyla ji Marie.
Ve dveřích se objevil monsieur Aumont, přilákaný hlukem v dílně. S úsměvem zaznamenal Estellu s hedvábnou látkou nařasenou kolem ramen. „Copak to tu ma petite étoile tropí?“
„Pokouší se mě zabít,“ zakňourala Marie.
„Ještě že vaše tukové polštářky její útoky ztlumí,“ popíchl ji monsieur Aumont škádlivě a Marie cosi nevrle zabručela.
„Co s tím máte v plánu?“ otázala se Estella a zálibně přejela po zlatavých záhybech.
„Tohle.“ Monsieur Aumont jí rozmáchlým gestem předal skicu.
Byl to návrh Jeanne Lanvinové, přepracování modelu ušitého ve dvacátých letech pro italskou operní divu Ritu Cavalliniovou, avšak jeho obrovská mašle byla namísto tisíců perliček a skleněných křišťálů zdobena stovkami drobounkých poupátek růží ze zlatého hedvábí.
„Ach!“ vydechla Estella okouzleně a dotkla se skici. Věděla, že jemňoučké řady kytiček budou zdálky budit dojem zářivého zlatého víru a teprve bližší pohled odhalí, že ve skutečnosti se jedná o stuhu posetou hedvábnými poupátky. Tenhle model měl daleko k vojenským nárameníkům, brašnám na plynovou masku i ke všem těm odstínům modré – námořnické, ocelové či modři královského letectva –, kterých už Estella měla plné zuby. „Jestli budou moje náčrty vypadat jednoho dne takhle,“ pronesla obdivně s pohledem upřeným na překrásnou skicu Lavinové, „budu tak blažená, že už ke štěstí nebudu potřebovat žádného milence.“
„Estello!“ napomenula ji Marie, jako by žádná dvaadvacetiletá žena ještě neměla tušit, co to slovo vůbec znamená, natož aby ho směla vyslovit nahlas. Estella vyslala pohled ke své matce Jeanne a ušklíbla se.
Jeanne podle očekávání zachovala dekorum a nevzrušeně dál vytvářela z hedvábí malinké růžové třešňové květy, ale Estelle neuniklo, jak její matka stiskla rty, aby potlačila úsměv, protože věděla, jak ráda její dcera chudáka Marii svými výroky šokuje.
„Šaty se s milencem nedají srovnávat,“ pronesl monsieur Aumont káravě. Pak ukázal na hedvábnou látku. „Máš dva týdny na to, abys tohle proměnila ve zlatou kytici.“
„Budou nějaké zbytky?“ zajímala se Estella a nepřestávala k sobě tisknout roli látky.
„Poslali nám čtyřicet metrů, ale vypočítal jsem, že nám bude stačit jen třicet šest – když nebudeš plýtvat.“
„Ani nitka nepřijde nazmar,“ dušovala se Estella.
Potom hedvábí napnula do dřevěného rámu a připevnila látku řadami hřebíčků. Nato zpevnila tkaninu cukrovým roztokem, aby z ní Marie mohla těžkým železným řezákem vykrájet kolečka.
Když Marie skončila, Estella potáhla pěnový blok čistou bílou látkou, nahřála nad nízkým plamenem tvarovací kouli, v hrnku s voskem vyzkoušela její teplotu, položila na bílou látku první zlatý kotouč a přitiskla tvarovací kouli na hedvábí. To se kolem koule okamžitě zkroutilo a vytvořilo půvabné poupátko zlaté růže. Odložila ho stranou a pak celý proces opakovala. Do oběda takto vytvořila dvě stě květin.
Při práci si jako obvykle povídala a žertovala s Nannette, matkou a Marií. „Slyšela jsem, že ze severu teď prchá víc francouzských vojáků než belgických a holandských civilistů,“ poznamenala Nannette.
„Jestli vojáci prchají, kdo nás ochrání před Němčoury?“ podivila se Estella. „To snad máme bránit Paříž my se svými jehlami?“
„Vůle francouzského lidu boše zastaví,“ pronesla matka pevným hlasem. „Francie nepadne.“ Estella si povzdechla.
Nemělo cenu se s matkou přít. Stejně nemají kam prchnout. Budou dál dřepět v téhle dílně a vyrábět látkové květy, jako by na světě nebylo nic důležitějšího než móda – prostě proto, že jim nic jiného nezbývá. Nemají na jihu žádné příbuzné, ke kterým by se mohly uchýlit, takže se nepřipojí k zástupům valícím se z Belgie, Holandska a ze severu země.
V Paříži mají domov a práci. Jinak nic. A tak i když ji dráždila matčina slepá víra v to, že Francie německou armádu odrazí, neměla Estella co odpovědět. A co je špatného na tom, když si budou za zdmi této dílny ještě pár dní namlouvat, že pokud návrhářky jako Lanvinová stále potřebují zlatá poupátka, je všechno v pořádku?
Během oběda, když se ostatní usadily v kuchyňce k miskám s dušeným králíkem, Estella se uchýlila stranou a kreslila si. Tužkou načrtávala obrys dlouhé přiléhavé sukně, sahající až na zem a patřící k šatům s rukávy nabranými na ramenou a s elegantním špičatým výstřihem – k šatům v pase přepásaným tenkou šerpou ze zlatého hedvábí a zdobeným klopami podobnými těm na pánské košili; tento maskulinní prvek by u dlouhé róby nikdo nečekal, ale Estella věděla, že právě on jí propůjčuje tak moderní a unikátní vzhled. Navzdory štíhlé siluetě sukně se v šatech dalo dobře tančit. Byl to troufalý, zářivý model, který evokoval život prožitý s radostí a naplno. A v Paříži roku 1940 bylo vítáno vše, co nějaký život vůbec slibovalo.
Matka dojedla, a přestože z přestávky na oběd zbývalo ještě patnáct minut, zamířila do kanceláře monsieur Aumonta. Estella pozorovala jejich tváře, když spolu začali rozmlouvat. Monsieur byl jedním z gueules cassées velké války, mužů se zničenou částí obličeje. Plamenomet ho téměř připravil o nos a zdeformoval mu rty. Estella jeho znetvořenou tvář už skoro nevnímala. Mimo dílnu si ji zakrýval měděnou maskou. Netajil se svou nenávistí vůči Němcům či bošům, jak je s matkou nazývali. V poslední době Estella vídala přicházet do dílny muže údajně přinášející krabice s látkami či barvami, které však směl vybalovat jen monsieur.
Její matka byla jednou ze sedmi set tisíc žen, které velká válka připravila o muže. Provdala se v patnácti a krátce nato ovdověla. Ona i monsieur tedy měli dobrý důvod Němce nenávidět a až příliš často si mezi sebou něco špitali, přičemž jejich vážné tváře prozrazovaly, že nejde o žádná milostná slovíčka.
Při matčině návratu Estella rychle sklonila hlavu nad svoji kresbu.
„Très, très belle,“ pochválila ji Jeanne.
„Dnes večer si je ušiju ze zbytku látky.“
„A vezmeš si je do La Belle Chance?“ Matka narážela na jazzový klub na Montmartru, do kterého Estella stále ještě často chodila, přestože od doby, co byla loňského roku většina mladých Francouzů povolána do armády a Britové se letos v květnu nalodili v Dunkerku, nezůstalo ve městě mnoho mužů – jen ti, jež vojenské služby zprostila jejich práce v továrnách na munici.
„Oui,“ odpověděla Estella s úsměvem.
„Já budu na Gare du Nord.“
„Budeš ráno unavená.“
„Stejně jako ty dnes ráno,“ vyčetla jí matka.
Minulou noc prostála na nádraží Estella. Připojila se k dobrovolníkům podávajícím uprchlíkům projíždějícím Paříží misky s polévkou. Jen někteří měli to štěstí, že přijeli vlakem, mnozí museli na útěku před Němci ujít stovky kilometrů pěšky. Když se najedli, pokračovali ve své pouti za příbuznými nebo do jiného, nového domova, aby unikli před válkou co nejdále, až za Loiru, kde doufali, že budou v bezpečí.
Den plynul a hromádka poupátek narůstala. V šest hodin se Estella s matkou do sebe zavěsily a vyšly ven na Rue des Petits Champs za Palais Royal – šly kolem Place des Victoires a tržnice Les Halles, před kterou nyní nestály řady dodávek jako dřív, nýbrž koňské povozy. Jak Estella s matkou kráčely, doléhala na ně realita, před kterou se Estella pokoušela ukrýt za rolí lesklého zlatého hedvábí.
Především si všímaly přízračného ticha. V tuhle denní dobu by vlastně měly být obklopeny zástupy švadlenek, krejčích, střihačů a manekýn vracejících se z práce domů. Kolem prázdných ateliérů a obchodů však procházelo jen nemnoho lidí. Tolik prázdnoty tam, kde kdysi – snad ještě před měsícem – Paříž kypěla životem. Když
desátého května skončila drôle de guerre – předstíraná válka – vstupem Hitlerovy armády do Francie, začal exodus obyvatel Paříže. Nejprve ji opouštěli Američané v autech řízených jejich osobními šoféry, pak rodiny ve starších vozech a nakonec ti, kdo nedokázali sehnat nic jiného než koňský povoz.
Avšak červnová noc byla teplá a prostoupená vůní šeříku, kaštany byly obsypané hrozny květů a tu a tam zůstala otevřená restaurace nebo kino a také módní dům Maison Schiaparelli. Život šel dál. Jen kdyby si člověk mohl nevšímat aut roztroušených
po ulicích, jak je tu zanechali jejich prchající majitelé, zakrytých pouličních luceren a oken zatemněných černými závěsy, které vyprávěly zcela jiný příběh, než byla romance letní noci.
„Viděla jsem tě mluvit s monsieur Aumontem,“ přerušila Estella náhle mlčení, když přešly Rue du Temple a obklopil je důvěrně známý pach rozkladu a kůže, pach patřící ke čtvrti Marais.
„Půjde dnes večer jako obvykle se mnou,“ řekla matka.
„Na Gare du Nord?“ zvolala Estella a napadlo ji, že za těch nocí v poslední době, kdy matka pobývala mimo domov, se toho dělo víc než jen rozdávání polévky uprchlíkům.
„Oui.“ Matka jí stiskla paži. „Začnu na Gare du Nord.“
„A pak?“
„Dám si pozor.“
To potvrdilo Estellino podezření. „Půjdu s tebou.“
„Ne, bude lepší, když si užiješ času, který ještě zbývá.“
A náhle Estella pochopila, že všechny ty řeči o silné Francii byly jen vroucím přáním, ne falešným přesvědčením, přáním, jež v sobě matka chovala kvůli své dceři. A nikoli poprvé ve svém životě zaplavila Estellu hluboká vděčnost k matce, která ji vychovala sama, postarala se o to, aby Estella chodila do školy, a která těžce pracovala, aby dceru uživila, ošatila a zajistila jí střechu nad hlavou. K matce, jež si nikdy ani slůvkem nepostěžovala na svůj obyčejný život, točící se jen kolem práce v dílně a dcery.
„Mám tě moc ráda, mami,“ zašeptala a políbila matku na tvář.
„To je jediná věc, na které mi záleží,“ řekla matka a věnovala jí jeden ze svých vzácných krásných úsměvů, jež jí dokázaly proměnit rysy obličeje a prozradit tak její skutečný věk – pouhých třicet sedm let. Estella by ten okamžik nejraději všila do noci a vetkala ho do oblohy tak pevně, že by ho už nikdo nemohl vypárat.
Koupit knihu na Grada.cz
Za obrázky děkujeme pixabay.com.
