Ukázka z knihy: Fotografie

Jednoho dne se György vrátil domů a přivedl mladého muže jménem András. Byl pohledný a zdálo se, že i seriózní a inteligentní. Muži seděli v salonu a hovořili, a když jim Rachael přinesla pohoštění, bylo zjevné, že András chce na svého profesora udělat dojem. Tvářil se potěšeně, když György naléhal, aby se zdržel na večeři.

Když se sesedli kolem kuchyňského stolu, György se neustále omlouval a vzdaloval se z pokoje, aby nechal Rachael se svým chráněncem samotnou. Ale mladí si neměli co říct. A přestože András dobře vypadal, Rachael nijak neupoutal. Dokonce měla dojem, že i její angažmá v domácnosti ho nudí. Když mladík odešel, György se Rachael vyptával.

„Líbil se ti András? Myslím, že je velmi inteligentní.“

„Byl v pohodě. Proč?“

„Ale nic,“ odtušil György a zapálil si dýmku.

„Tatínku, vím, co máš za lubem. Myslíš si, že bych se do něho mohla zamilovat, protože je hezký. Možná bych si ho dokonce měla vzít? Je to tak?“

„No, jednou si budeš muset někoho vzít. Trochu se bojím… Co kdyby se se mnou něco stalo? Zůstala bys tu sama. Potřebuješ muže. A když nechodíš do školy a nemáš možnost se s nikým seznámit, tak ti někoho přivedu.“

„Ale, tatínku, chudák kluk. Neměl tušení, co máš v plánu. Myslel, žes ho sem přivedl, protože na tebe udělaly dojem jeho myšlenky, nebo že ho dokonce obdivuješ. A dostalo se mu jenom toho, žes ho předhodil své nudné dceři.“

„Měl by mi být vděčný. A ty nejsi nudná. Jsi ta nejchytřejší, nejkrásnější dcera, jakou kdy mohl nějaký otec mít.“

„No, mám pocit, že András si to nemyslel,“ rozesmála se Rachael. „A mimochodem, nebyl mi moc sympatický.“

V dalších letech proudily do bytu Lászlóových zástupy potenciálních nápadníků. Rachael byla neochvějně zdvořilá a mladí muži byli v rozpacích, co tam vlastně dělají; zpravidla propadli naději, že jim profesor bude věnovat nějakou zvláštní péči. Konečně jednoho večera přivedl György mladého muže jménem József Kelemen. Byl studentem archeologie, o dva roky starší než Rachael. Nebyl nijak zvlášť vysoký, měl tmavě plavé kudrnaté vlasy, nosil malé brýle se želvovinovými obroučkami a nakažlivě se usmíval.

Když jí ho otec představil, Rachael se začervenala. Otec si toho všiml a pookřál. József byl přesně ten druh muže, jakého by si pro Rachael představoval – intelektuálně založený, bystrý a se zájmem o studentskou politiku.

Po večeři József pomáhal Rachael umýt nádobí. György je nechal v kuchyni, sám se odebral do salonu a začal hrát na piano.

„Tvůj otec hraje moc dobře,“ poznamenal József, vzal si od Rachael skleničku z křišťálového skla a pečlivě ji leštil utěrkou.

„Hraje. Skoro všechno, co dělá, dělá dobře. Nebo sis toho nevšiml?“

„Hodně mě naučil,“ souhlasil József. „Cítím se poctěný, že mám takového učitele.“

„Je skvělý. Ale nemusíš být tak zdvořilý. Někdy je docela nemožný.“

Nádobí bylo umyté. Rachael se opřela o dřez a chtěla v rozhovoru pokračovat, ale nevěděla jak.

„Cože nestuduješ?“ zeptal se József. Nevěděl, co si má o Rachael myslet; byla krásná, jistě. Měla dlouhé tmavé vlasy, zastrčené úhledně za uši, a velké holubičí oči. Ale něco na ní bylo – jistá jemnost a citlivost, které ho přitahovaly.

„Mám… mám pocit, že jsem víc potřebná tady. Maminka před pár lety zemřela a otec potřebuje, aby se o něho někdo staral. Má strašně moc práce.“

„Ale co tvoje vlastní vzdělání? Tvůj vlastní život?“

„Jsem takhle docela šťastná,“ zamyslela se Rachael. „Hodně čtu a hraju na piano. Ne tak dobře jako otec, ale přijatelně. Starám se o domácnost, nakupuju a tak dále. Ne že by se toho dalo dneska nějak moc koupit. Třeba se někdy v budoucnu pustím do studia. Ale teď… tatínek mě potřebuje.“

Když József odešel, Rachael si uvědomila, že takhle snadno se ještě nikomu nesvěřovala. Instinkt jí velel, aby byla rezervovaná, aby se držela zpátky. Částečně to bylo světem, ve kterém žili, v němž se lidé radši uchylovali k polopravdám a lžím, jen aby neupoutali pozornost úřadů.

V dalších dnech se několikrát přistihla, že s otevřenýma očima sní o Józsefovi. Jednoho rána položila před otce talíř s toastem s domácími povidly a poprosila ho, jestli by zase nemohl přivést Józsefa na večeři.

„Takže ten si ti líbí?“ zeptal se otec potěšeně.

„Líbí,“ usmála se Rachael. „Připadá mi zajímavý. Byl hodný, ohleduplný a rozesmál mě…“

Krátce spolu chodili a brzy, v dubnu 1956, se vzali. Rachael bylo dvacet, Józsefovi o dva víc. György je vzal na svatební hostinu do hotelu Astoria. Objednal šampaňské, což bylo vzácné pohoštění a pro Rachael něco nového. Líbily se jí bublinky, které ji šimraly v nose, a chutnala jí sladkost říznutá svěží kyselinkou zrovna jako jablko čerstvě utržené ze stromu.

Jedli paprikáš, šťavnaté dušené maso okořeněné paprikou a servírované s noky; jako dezert měli palačinky plněné mletými ořechy a u stolu flambované brandy a přelité čokoládovou polevou. Číšník udělal ze svých dovedností show: přidržel pánvičku nad plamenem, elegantně z výšky nalil na její obsah alkohol a pak jej zapálil. Rachael, která flambování ještě nikdy neviděla, přihlížela tomu představení s otevřenou pusou. Když se s manželem vraceli do bytu, aby začali společný život, pořád ještě v ústech cítila chuť čokolády.

—

József do jejich rodiny hladce vklouzl. Podílel se na domácích pracích a během společného stolování se zapojoval do hlasitých debat o politice a historii. Ve zvláštní oblibě měl Györgyovy večírky, na něž přicházeli tchánovi kolegové a salon zvučel intelektuálními debatami. József byl pronikavě inteligentní a vyspělejší, než dával tušit jeho věk. Rachael na něho byla pyšná; obdivovala jeho empatii a schopnost debatovat. Ona sama se do rozhovorů zapojovala jen zřídka. Postrádala sebedůvěru potřebnou pro to, aby se stala skutečnou diskutérkou, takže dávala přednost roli hostitelky, přičemž si užívala halas, smích i diskuse, jako by byla majitelkou nějaké oblíbené restaurace.

Jedné noci po úspěšném večírku, když už hosté odešli, leželi Rachael a József v posteli. József si ještě pročítal nějaké materiály na zítřejší přednášku a Rachael se snažila soustředit na rozečtený román. Ale myšlenky jí pořád kroužily kolem tématu, které už nějakou dobu chtěla s Józsefem probrat. Nakonec odložila knihu na noční stolek.

„Chtěl bys mít někdy dítě?“

„Samozřejmě,“ pronesl ležérně.

„Vážně? To je dobře.“

„Proč?“ Sundal brýle a odložil je na své poznámky. „Jsi snad těhotná?“

„Ne!“ smála se Rachael. „Aspoň myslím, že ne. Jen jsem si tak říkala, kdyby se to přihodilo, měl bys radost?“

Očividně z něho spadlo napětí a přitáhl ji k sobě.

„Drahoušku, to víš, že ano. Ale dítě bychom nepřivedli zrovna do nejlepší doby. Naše země už není tak docela naše. Časy jsou těžké.“

Samozřejmě zažívala fronty v obchodech a na trhu; všímala si strachu ve tvářích lidí, když jim policie kontrolovala doklady, ale jinak měla jen malé povědomí o politické situaci ve vlasti.

„Ale na dítě snad nikdy není ten správný čas, ne? A přece i za války měli lidé děti.“

V následujících týdnech si začala všímat manželovy rostoucí deziluze, pokud šlo o studium i politické poměry v zemi. Často jej přistihla, jak sedí s otcem skloněný nad rádiem a soustředěně naslouchá vysílání Hlasu Ameriky, které vyzývalo národy střední Evropy, aby povstaly proti komunistické nadvládě. György byl vzrušený a skoro umanutě zaujatý příležitostmi, které se před nimi otevíraly.

„Poslouchej, to je hlas demokratické svobody. Brzy nastane doba, Józsefe, kdy svrhneme tu nedemokratickou komunistickou vládu.“

Aniž by o tom Rachael věděla, József se připojil ke skupině radikálních studentů, kteří chtěli dostat zpátky k moci bývalého ministerského předsedu Imreho Nagye. Chystala se velká demonstrace na jeho podporu. Tisíce studentů chtěly pochodovat Budapeští až k budově parlamentu. Toho příslušného rána se József holil v malém umyvadle v jejich ložnici. Stěžoval si, že ho archeologie nudí.

„Měl jsem raději studovat politiku,“ přemítal nahlas. „Na ní teď záleží.“

„Tebe už archeologie nebaví?“ zeptala se trochu naivně Rachael. „Vždycky mi připadala fascinující. Když otec mluví o starověkých národech – Římanech, Féničanech – zní to velkolepě.“

„Myslíš? To jen dokazuje, jak málo toho víš. Velkolepost jistě ano, pokud jsi byla na vrcholu společenské pyramidy, ale čím níže postavený člověk byl, tím to bylo horší. Víš, co mě archeologie naučila?“

Rachael si v posteli klekla a dychtivě k manželovi vzhlédla.

„To, že od počátku věků byl život pro většinu lidí boj. Ve světě je tolik bezpráví, Rachael. A zatímco já studuji staré stavby a kosti našich předků, lidé kolem mě trpí – a trpí teď, v tuhle chvíli. Měl bych něco dělat pro ně a ne přemýšlet o těch, kteří jsou dávno mrtví.“

Koupit knihu na Grada.cz

Za obrázky děkujeme serveru freepik.com.