Ukázka z knihy Mrtvé město
Probudí mě ostrý praskavý hluk, který mě vmžiku vytrhne z dřímoty do zamlžené reality.
Když se narovnám a párkrát zamrkám, všimnu si, že Tone natahuje ruku k autorádiu a vypíná ho. Šumění a praskání okamžitě utichne a nahradí ho tlumený chod motoru a ticho uvnitř auta.
„Co to bylo?“ zeptám se jí, zatímco dál mrkám a mnu si oči.
„Posledních pár kilometrů rádio funguje nějak divně,“ odpoví Tone. „Přeskakoval rock a dechovka a pak přestalo hrát úplně. Asi je tu špatný signál.“
„Musely jsme se dostat do mrtvé zóny,“ řeknu a pocítím jemný záchvěv napětí, který se rychlostí blesku rozšíří z břicha do hrudníku.
Vyndám z kapsy mobil a zjistím, že je nejen mnohem víc hodin, než jsem si myslela.
„Skoro už nemám ani signál,“ oznámím Tone. „Pro jistou zaktualizuju sociální sítě, než zmizí úplně.“
Otevřu Instagram a vyfotím silnici před námi, zalitou v záři zlatavého slunce.
„Co říkáš na tohle?“ zeptám se Tone. „Už se blížíme! Vjíždíme do mrtvé zóny. Uvidíme se za pět dní, pokud nás nesežerou duchové…“
Tone se ušklíbne.
„To je možná trochu moc,“ podotkne.
„Právě to se jim bude líbit,“ odvětím a zveřejním příspěvek, a než strčím mobil zpátky do kapsy, zkontroluji, zda se nahrál i na Twitter a na Facebook.
„Tohle mají naši fanoušci rádi,“ pokračuji. „Duchy, horory a podobně. To je to, co nás prodá.“
„Naši fanoušci,“ opakuje Tone. „Všech jedenáct.“
Obrátím oči v sloup. Nemůžu popřít, že mě to zabolelo. Je to příliš pravda na to, abych o tom dokázala vtipkovat.
Tone to ale nevidí. Nespouští totiž oči z řízení. Silnice je zpustlá, neznámá, rovná, bez jakýchkoli zákrut či zatáček. Z obou stran nás obklopují vysoké, hustě rostlé jehličnaté stromy a z levé strany oblohy pálí slunce chystající se k západu, takže krvácející nebe přikrývá jak nás, tak i celý les.
„Brzy bychom měly sjet z hlavní,“ oznámí Tone. „Už se blížíme.“
„Chceš vystřídat?“ zeptám se jí. „Nechtěla jsem usnout, nevím, jak se to stalo.“
Tone se usměje jedním koutkem, aniž by odhalila zuby.
„Na tom není nic zvláštního, když jsi byla vzhůru do čtyř do rána, abys všechno ještě jednou zkontrolovala,“ opáčí, aniž by odpověděla na otázku, kdo má pokračovat v řízení.
Nejsem s to rozpoznat, zda to myslí chápavě, nebo ironicky.
„Ne,“ souhlasím, „patrně ne.“
I tak jsem ale zmatená. Měla jsem za to, že ten neustálý horečnatý pocit vzrušení, který mě držel vzhůru posledních pár nocí, mi nedovolí odpočinout si ani cestou.
Podívám se do zpětného zrcátka a vidím, že Emmy a náš technik v bílé dodávce jedou hned za námi. Maxovo modré volvo je posledním článkem naší karavany.
Planoucí záře zapadajícího slunce proměnila čelní sklo dodávky za námi v zrcadlo. Nevidím tváře za oknem.
Je to, co cítím v žaludku, vzrušení nebo strach?
Ta pronikavá záře zbarví můj svetr s copánkovým vzorem doruda a vrhá dlouhé stíny na Toninu tvář. Patří k té sortě lidí, kteří jsou mnohem hezčí z profilu, se záviděníhodnou ostrou linií brady a rovným vznešeným nosíkem. Nikdy jsem ji neviděla nalíčenou. Občas se kvůli tomu cítím hloupě a přehnaně sebestředně. Nechala jsem si udělat melír, aby mé přirozeně matné, popelavě plavé vlasy získaly chladnější a zářivější odstín blond. Přestože to stálo devět set korun, které jsem neměla, a přestože ani nebudu na žádných záběrech, které plánujeme v následujících pěti dnech natáčet.
Udělala jsem to kvůli sobě. Abych se uklidnila. A fotit stejně musíme, na Instagram, na Facebook, na Twitter a na blog. Udržovat tu hrstku nadšených fanoušků a sponzorů při životě.
Po tom šlofíku mám v puse pachuť něčeho shnilého. Podívám se na Tonin kelímek s pitím z benzinky v držáku a zeptám se:
„Co v tom je?“
„Cola. Napij se, jestli chceš,“ nabídne mi, a než se stihnu zeptat, dodá: „Je to zero.“
Vyjmu vlažný kelímek z držáku, hltavě polykám zvětralou limonádu a přestanu jen, abych se nadechla. Není zase až tak osvěžující, ale mám větší žízeň, než jsem myslela.
„Tamhle,“ ukáže najednou Tone a odbočí ke sjezdu ze silnice.
Ten starý sjezd ani není na GPS, objevili jsme ho při plánování cesty. Vycházeli jsme ze starých map ze čtyřicátých a padesátých let a ověřovali si je v archivu švédské dopravní správy Trafikverket. Prohlíželi jsme i vlakové spoje, které byly tenkrát ještě dvakrát týdně v provozu. Max je profík přes mapy a zaručil se, že tu ten sjezd bude. Já jsem tomu nechtěla věřit – až do této chvíle, kdy Tone zpomaluje a krokem se blíží k úzké, skoro úplně zarostlé cestě, která kdysi dávno bývala jedinou cestou do města.
Naše dodávka k ní přijíždí, až úplně zastaví. Zmateně se podívám na Tone.
„Co se děje?“ zeptám se.
Až teď, ve stínu stromů, si všimnu toho, co teplá záře světla zakrývala. Tone je bledší než obvykle, úzké rty má sevřené do maličké čárky a pihy na její zbledlé tváři se najednou zdají mnohem výraznější. Rukama pevně, velmi pevně svírá volant.
„Tone?“ zeptám se, tentokrát tišeji.
Nejprve nic neříká. Jen tiše sedí a civí mezi stromy.
„Myslela jsem, že to nikdy na vlastní oči neuvidím,“ skoro šeptá.
Položím dlaň na její paži. Pod tenkým tričkem cítím, že má svaly napjaté jako ocelová lanka.
„Chceš, abych řídila?“ nabídnu jí.
Mrknu do zpětného zrcátka. Ostatní také zastavili. Druhá dodávka naší výpravy těsně za námi a Max ve svém modrém volvu patrně za nimi.
Tone pustí volant a opře se.
„Asi to bude lepší,“ odpoví. Ani se na mě nepodívá. Místo toho si odepne bezpečnostní pás a otevře dveře, aby mohla vystoupit.
Udělám totéž, odepnu si pás, vyskočím a obejdu auto. Vzduch venku mě šokuje. Je svěží a velmi chladný. Přestože je bezvětří, chlad pronikne mým tlustým svetrem až na kůži.
Než vyskočím na sedadlo řidiče, Tone si už stihne zapnout pás. Očekávám, že něco řekne, ale mlčí. A tak jemně sešlápnu plyn a pomalu pokračujeme po téměř zarostlé cestě.
V kabině dodávky se rozhostí ticho. Když nás pohltí stromy, které jako by se ohýbaly nad úzkou cestou, v pološeru náhle zazní Tonin hlas. Nadskočím leknutím.
„Stejně je lepší, když do města vjedeš ty. Je to tvůj projekt. Ty jsi sem chtěla. Nebo ne?“
Po očku na ni mrknu, ale i tak se snažím soustředit na řízení nemotorné dodávky přes zakroucené kořeny a kameny.
„Asi jo,“ odpovím.
Naštěstí jsme si sjednali pojištění, když jsme si dodávky pronajímali. Tohle není zrovna ten typ terénu, pro který jsou zkonstruované. Ale potřebovali jsme je, abychom si mohli přivézt veškeré vybavení. Auta vhodnější do terénu stála na jeden den tolik, že bychom několikanásobně překročili rozpočet.
Mlčky pokračujeme vpřed. S každou minutou, s níž se hlouběji a hlouběji noříme do lesa, mi čím dál víc dochází, jak izolované tohle místo muselo kdysi být. Podle toho, co mi vyprávěla babička, nevlastnilo mnoho lidí auto. Hlavním spojením s civilizací byl především vlak a ten sem přijížděl jen dvakrát týdně. Když nám cesta autem trvá takhle dlouho, musel to tu být svět sám pro sebe, zvlášť pokud jedinou alternativou k vlakovému spojení byla pěší chůze.
Projedeme kolem pěšinky vedoucí do lesa. Najednou znejistím, jestli jsme neměly jet tamtudy, ale pak mi dojde, že to musí být cesta k dolu. A tak pokračujeme dál, skoro krokem přes větve a padlé kmeny. Dodávka skřípe a vrže, ale probojovává se vpřed.
Ve chvíli, kdy už jsem se začala obávat, že jedeme špatně – protože cesta připomínala spíše lesní pěšinu – a že zajedeme akorát hlouběji do lesa, kde se zasekneme s auty, s veškerým vybavením, s našimi pitomými nápady i s našimi ambicemi –, se před námi najednou stromy jako zázrakem rozestoupí.
„Tamhle,“ zašeptám spíše pro sebe než k Tone.
Odvážím se trochu přidat plyn, ale jen trošičku, a cítím, jak se mi zrychluje průtok krve v žilách, zatímco se nad námi odkrývá zářící dubnová obloha.
A najednou vyjedeme ze zarostlé lesní cesty na svah. A tam to je. V údolí, které je sotva údolím. Spíše dolinou.
Kostelní věž ve východním rohu města se hrdě tyčí nad okolní domky jako cihlová chlouba s graciézním křížem. Ve světle zapadajícího slunce září až neobvykle jasně. Vypadá to, jako by tu malé domky vyrašily jako houby po dešti, aby pak záhy shnily a rozpadly se na jednotlivé části stěn, vrhající svůj dlouhý stín k řece. Ta se blyští měděnými odlesky, protéká zástavbou a ústí do jezera, které dalo tomuto místu jméno. Kdysi možná bývalo stříbrné, ale nyní se tu jeho černočerná hladina prostírá jako staré tajemství. Ve zprávě důlní společnosti se psalo, že jezero nezkoumali, ale že ani nenašli informaci o tom, jak je hluboké. Jeho dno by se tedy mohlo spojovat až s podzemní vodou. Bezedné jezero.
Bezmyšlenkovitě si odepnu bezpečnostní pás, otevřu dveře a vyskočím do měkké, jarem zvlhlé půdy a pohlédnu na město. Panuje tu naprosté ticho. Jediné, co slyším, je klidný chod motoru auta a jemné poryvy větru šeptající si nad městem.
Slyším, že i Tone vylezá z kabiny. Nic neříká, ani za sebou nezabouchne dveře dodávky a nechá je otevřené.
Sama pro sebe vydechnu – modlitbu, zaklínadlo – na uvítanou:
„Silvertjärn.“
Koupit knihu na Grada.cz
Za obrazový doprovod děkujme serveru pixabay.com.
