Ukázka z knihy Poslední na seznamu

Místo, kde muž ležel, bylo prázdné, postel zmizela. Přístroje, které měl připojené k tělu, ležely vypnuté na vozíku u zdi.
Poté co mu mužova tvář připomněla, proč je v nemocnici, John opět ztratil vědomí. Když se zase probudil, byla za okny černá tma. Den předal žezlo večeru – nebo dokonce noci. Nevěděl. V pokoji nebyly hodiny.
Do pokoje vešla sestra. Znepokojeně stanula vedle postele. Tvrdila, že Johnovy ztráty vědomí se neshodují s charakterem zranění trupu od výstřelů, a chtěla jít pro doktora. John protestoval. Hlava už ho nebolí a bolest v hrudi zvládá morfin. Sestra po krátkém váhání kapitulovala.
„Co se stalo s tím mužem, který ležel vedle mě?“ zeptal se John.
„Znovu ho operují. Napoprvé se to úplně nepovedlo, a tak se na to chtěli ještě znovu podívat,“ prozradila mu sestra, než náhle zmlkla.
Možná toho řekla o druhém pacientovi příliš. V nemocnicích platí pravidlo přísné mlčenlivosti. John přemítal, kolik toho sestra opravdu ví o mužích, o něž se stará.
Policejní stráž za dveřmi na chodbě byla v nemocnici Johnse Hopkinse sotva běžnou praxí.
Popřála mu dobrou noc, ale předtím jí musel slíbit, že pokud by se znovu přihlásila závrať a točila se mu hlava, musí na ni okamžitě zazvonit. Jakmile odešla z pokoje, John zavřel oči. Když předtím spatřil mužovu tvář, střípky vzpomínek z baltimorského přístavu najednou začaly dávat smysl. Navzdory důrazným protestům celého těla, přestože bolestivý bod na hlavě začal nepříjemně pulzovat, se John přinutil v myšlenkách vrátit zpátky ke kontejneru, kde, jak byl tehdy přesvědčen, skončí jeho život.
Byl tam Abaeze spolu s dalšími známými tvářemi. A Ganiru, samozřejmě. Jako vždycky Ganiru. Právě ten setkání svolal. Labyrintem kontejnerů je vedl k severnímu cípu přístavu. Nakonec se před jedním z nich zastavil, uvolnil tyč a těžké dveře kontejneru se otevřely.
Kývl na Abaezeho, který stál nejblíž, což byl signál, aby vešel dovnitř. John a ostatní ho následovali. Postavili se podél stěn a sledovali Ganirua, jak se za nimi snaží dveře zavřít. Zámek se bránil, ale jakmile se muž opřel o dveře bokem, západky vklouzly do patřičné polohy a světlo zářivého jarního slunce, které sem do této chvíle proudilo, zůstalo venku.
O vteřinu později se v kontejneru rozsvítilo slabé světlo. John zdvihl hlavu a spatřil pracovní světlo visící na háku na stropě. Ganiru popošel několik kroků dopředu a natáhl ke zdroji světla ruku. Uvolnil ho z háku a zvedl ho před sebe do výše prsou. Studená bílá záře mu zespodu osvětlovala obličej a propůjčila mu vzhled potměšilého přízraku.
„Sedněte si.“
John mrkl po ostatních. Připadalo mu zvláštní sednout si na špinavou podlahu.
„Sedněte si,“ zopakoval Ganiru.
Tentokrát muži poslechli a opřeli se o stěny z vlnitého plechu. John přes košili cítil chlad studeného kovu.„Co má tohle znamenat?“ zeptal se Abaeze.

Kdyby něco podobného řekl Ganiruovi John, odpovědí za takovou troufalost by mu bylo několik hrubých políčků. U Abaezeho to ale bylo jiné. Byl tu déle a měl ve skupině jiné postavení.
„Ani ve snu by mě nenapadalo, že to někdy budu muset říct, ale jeden z vás žvanil.“
John byl vděčný, že jeho tvář ve tmě nic neprozradí. John si mnohokrát představoval šéfovy obrovské tlapy, jak mu svírají hrdlo: jak se mu palce boří do krku přímo pod ohryzkem a tlačí tak dlouho, dokud nepřestane dýchat.
„Jak jseš si tím jistej?“ zeptal se Abaeze, tentokrát tišeji.
„Do prdele, na sto procent. Měli jsme problémy se zásilkama, který zadrželo protidrogový. A tak jsem to zařídil tak, abyste se dověděli o falešný zásilce, která měla přijít letecky. A hádejte, jaký bedny ti parchanti otevřeli.“
Ganiru se pracovní lampou jako pochodní rozmáchl dokola nad hlavami všech mužů. Paprsky osvětlovaly jednu tvář po druhé, přičemž před každou se jeho ruka na několik vteřin zastavila.
„Jestli k tomu má někdo co říct, teď je ta chvíle,“ zasyčel.
Když se šéfovy tmavé oči od jeho tváře posunuly dál, pokusil se John nenápadně zvednout ruku k obočí, aby si otřel pot. Neuposlechla ho. Signály z mozku se nedostaly na ta správná místa – systém někde v jeho nitru zkolaboval.
Znovu Ganiru. Jeho řev se odrážel od plechových stěn kontejneru.
„Kurva, chci slyšet odpověď!“
Když nikdo nereagoval, vytáhl z pouzdra v podpaží pod sakem pistoli a položil ji před sebe na podlahu. Prudce do ní kopl. Začala se točit kolem své osy. John bez dechu sledoval otáčející se bubínek. Pistole zpomalovala, blížila se k poslednímu kolu a pro Johna to nevypadlo nejrůžověji. Nicméně nakonec se nad ním osud smiloval, zbraň se ještě o kousek pootočila a její hlaveň se zastavila před jiným z mužů.
Ganiru zbraň zdvihl, zastrčil ji zpět do pouzdra a světlo zase pověsil na stropní hák. Pak vytáhl muže, který v příšerné ruské ruletě prohrál, z podlahy nahoru a táhl ho ke dveřím. Volnou rukou otevřel kontejner a vrazil do muže tak prudce, až ten ubožák spadl na asfalt.
Ganiru se obrátil zpátky k tvářím uvnitř. Vypadal teď klidněji. Opatrně se usmál, jako by hra s pistolí nebyla míněna vážně.
„Každejch deset minut zastřelím jednoho z vás, dokud nenajdu toho, co nás prásknul,“ prohodil přes rameno, když vycházel ven.
Johna až zabolelo v uších, když se těžké dveře s ohlušujícím duněním znovu zabouchly a jediným zdrojem světla se opět stala bílá záře pracovní lampy. O vteřinu později se před kontejnerem ozvaly dva rychlé výstřely.
Ticho, které následovalo, by se dalo krájet. Jako by všichni muži mezi čtyřmi ocelovými stěnami zadržovali dech a žádný z nich nechtěl být první, kdo vydechne. Nakonec byla nepřítomnost slov tak skličující, že muž sedící nejblíž dveřím otevřel ústa.
„Buďte v klidu – nikomu se nic nestalo,“ řekl. „Obě rány skončily v zemi. Nevěřím tý pohádce o zadržený zásilce ani slovo. Nikdo z nás tady není tak blbej, aby zpíval, no ne? Ganiru byl vždycky paranoidní a teď nás chce prostě jenom otestovat.“
John byl skoro ochotný mu uvěřit. Muž mluvil tak přesvědčivě, sebejistě. Brzy bude po všem a všichni se tomu společně zasmějí. Šéf koupí něco k pití v tom zaplivaném podniku vedle Pattersonova parku, který vede jeho bratranec.

Pokusil se požádat mozek, aby zvedl jeho pravou ruku. Nervový systém ale dál stávkoval.
„A co si myslíš ty, Abaezi? Ty ho přece znáš,“ ozval se hlas v pološeru dál ode dveří.
Zdálo se, že Abaeze je ponořen hluboko do vlastních myšlenek. Jenom pokrčil rameny, jako by ho nic jiného ani nezajímalo.
Zavírací mechanizmus na dveřích znovu zachrastil. Objevil se úzký paprsek světla a vzápětí se znatelně se rozšířil, když se dveře napůl otevřely. Něco bylo natlačeno dovnitř kontejneru a pak světlo opět zmizelo. Ganiruův hlas bylo zvenku přes ocelovou stěnu sotva slyšet.
„Zbejvá pět minut.“John viděl, jak několik mužů vyskočilo. Vytvořili kolem těla na podlaze jakýsi půlkruh. Jeden z nich tělem zatřásl, aby se mu dostalo nějaké odpovědi, napřed opatrně, pak silněji. Hlava padla na jednu stranu a John spatřil mezi stojícíma nohama mrtvé oko, jak na něj zírá. Druhé bylo vystřelené.
Muž, který se právě pokusil ostatní uklidnit, se odpotácel ke vzdálenějšímu koutu kontejneru a s několika křečovitými stahy žaludku se hlučně vyzvracel. Přecpaným prostorem se rychle rozšířil odporný zápach žaludečních šťáv a napůl strávených fajitas.
Někteří muži začali křičet a vzájemně se obviňovat. John zůstal přilepený k podlaze a snažil se nějak si utřídit myšlenky. Měnily směr a každou vteřinou se prolínaly. Nešlo je pospojovat do něčeho srozumitelného.
Abaeze stál uprostřed kontejneru a snažil se od sebe odtrhnout dva muže, kteří se začali prát.
„Jestli se neuklidníme, chcípnem tu všichni,“ zakřičel.
Muži neochotně ukončili potyčku. Pravděpodobně si uvědomili, že jediným člověkem, který má šanci Ganirua zastavit, je Abaeze.
„Až se vrátí, řeknu mu, kdo žvanil. Nikdy si neodpustím, že jeden z nás musel umřít, než jsem si stačil dát dvě a dvě dohromady,“ pokračoval, když se znovu posadil
Ostatní muži také zabrali svá místa na podlaze. Následovalo zvláštní ticho. Vystrašení muži vyrovnaní kolem stěn kontejneru se vyhýbali pohledům ostatních. Nakonec se jeden z nich odvážil vyslovit očekávanou otázku.
„Kdo to je?“
Abaeze zavrtěl hlavou.
„Až sem přijde Ganiru.“
John přemítal, jak moc je na něm znát chaos, který mu vířil v hlavě. Dýchal tak rychle a povrchově, že supěl jako dítě při horečce. Nikdo mu ale nevěnoval pozornost, každý byl soustředěný sám na sebe a počítal. Jejich slovo proti Abaezeho, pokud na ně ukáže prstem. Komu Ganiru uvěří?
Dveře kontejneru se otevřely a popravčí vstoupil dovnitř. Lhostejně překročil mrtvé tělo. Musel si všimnout, jak se všechny oči obrátily k Abaezemu.
„Chcete mi něco říct?“ zeptal se.
Abaeze ani vteřinu nezaváhal. Jeho hlas byl silný, plný opovržení.
„Tendle mluvil,“ prohlásil a natáhl paži.
John spatřil, že prst směřuje na něho, a okamžitě ucítil, jak na něm spočinuly pohledy všech ostatních. V jejich očích nezračila jenom nenávist, ale do jisté míry i úleva. Jestliže on prohrál, oni jsou vítězi. První cenou je privilegium, že se zítra ráno zase probudí.
Jak to ale Abaeze může vědět? Pokud to tedy opravdu ví. Mohl také vybrat někoho namátkou, aby se vyhnul nebezpečí, že bude obviněn on sám. John s nimi je nejkratší dobu – už jen to z něho dělá vhodnou oběť.
„Jseš si jistej?“ zeptal se Ganiru.
„Jo. Jednou se šel vychcat a nechal si mobil v autě. Viděl jsem na něm spoustu podivnejch zpráv. Nerozuměl jsem jim – ale teď už chápu, o čem byly,“ řekl a odplivl si směrem ke zrádci.
John zíral na kapičku slin několik centimetrů od jeho nohy. Zvedl se mu žaludek, ale podařilo se mu potlačit nutkání na zvracení. Opravdu tomu Ganiru uvěří? Opravdu si myslí, že takhle špioni komunikují se svými šéfy?
Zřejmě ano. Spatřil Ganirua, jak na něho namířil zbraň.
„Zlomil jsi mi srdce – a to ho mám už jen malej kousek.“
John se chtěl bránit. Chtěl tomu psychopatovi napovídat tolik pomlouvačných lží, že by si už potom Ganiru nedovolil důvěřovat nikomu jinému. Měl ale jazyk stejně ochromený jako zbytek těla. Nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.
„Nech mě to udělat,“ obrátil se Abaeze na šéfa. „Bude se mi dneska líp spát, když tohodle hajzla pošlu jednou provždy k čertu.“Ganiru uznale přikývl.

„Jasně – je tvůj.“
Abaeze trhnutím zdvihl Johna z podlahy. Jak ponižující způsob smrti. John byl vycvičený odolávat nátlaku, a teď se nechá odvést na porážku jako se vším smířené dobytče. Ganiru přidržel dveře otevřené, aby Abaeze mohl Johna vytáhnout ven. Hluboko v sobě cítil aspoň malou úlevu, že nemusí zemřít v kontejneru. Aspoň se naposled nadechne čerstvého vzduchu.

„Na kolena,“ rozkázal Abaeze.
Vrazil do něj. John natáhl paže, takže přistál na všech čtyřech otočený k Abaezemu zády. Byl vděčný za to, že zbytek mužů zůstal v kontejneru. Smrt je soukromá záležitost a on se s nimi nechtěl dělit o své poslední okamžiky na tomto světě.
Otočil se a uviděl Ganirua, jak Abaezemu podává pistoli. Uslyšel kovové cvaknutí, když ji Abaeze odjistil. Kat mu přitiskl hlaveň zezadu k hlavě a přinutil ho sklonit obličej k zemi. John sledoval prasklinu v asfaltu, která se vlnila až pod další kontejner.
Tohle je konec, poslední kapitola – byl o tom přesvědčený.
Film odehrávající se v jeho mysli se zastavil, když John uslyšel, jak někdo stiskl kliku u dveří. Otevřel oči a na chodbě spatřil policistu, jak se snaží protlačit dveřmi postel. To musí být Abaeze vracející se z operace. John se okamžitě snažil postřehnout nějaké náznaky pohybu, ale zdálo se, že muž není při vědomí.
Sestra zaparkovala postel vedle Johnovy a připojila zařízení monitorující pacientův stav. Potom jí zapípal pager a ona nechala Johna se spícím Abaezem o samotě.
John studoval mohutné tělo, které se sotva vešlo na lůžko. Muž musel měřit bezmála dva metry a vážit hodně přes sto kilogramů. Pleť měl tak černou, že vypadala skoro jako modrá. Obličeji dominoval široký nos a vrásky na tvářích byly hlubší, než si John předtím všiml. Mohutné paže položené na přikrývce byly nepochybně vypracované v posilovně. Svaly obalovala vrstva tuku, ale rozhodně tím neztratily působivost. John pochopil, proč byl Abaeze pro Ganirua tak užitečný. Lidé, kteří odmítali zaplatit své dluhy, obyčejně našli nějaké skryté finanční rezervy, jen co se s Abaezem posadili k vyjednávacímu stolu.
Z ochablých úst se ozvalo zakašlání. John vyskočil. Následovalo několik dalších zakašlání a bylo zřejmé, že muž opět nabývá vědomí.
John zvažoval, jestli má spustit alarm, ale rozmyslel si to, když Abaeze otevřel oči a otočil k němu hlavu. Trvalo několik vteřin, než si obr na vedlejší posteli uvědomil, na koho se dívá. Pak se chabě pousmál a řekl: „Takže ty žiješ, co?“
John úsměv opětoval.
„Jo, a oba víme, komu za to mám poděkovat.“

Koupit knihu na Grada.cz

Za obrázky děkujeme serveru Pixabay.com