Ukázka z románu Alex, léto a já

„Podle mě bys to Santorini měla zkusit ještě trochu protlačit,“ zívne Rachel, zatímco pomalu otáčí svou skleničkou rosé, položenou na mozaikové desce kavárenského stolku. Je to perfektní letní pití a díky jejímu blogu jsme ho dostaly zadarmo.

Seznamte se – Rachel Krohnová: módní bloggerka, nadšená obdivovatelka francouzských buldočků, narozená i vychovaná na Upper West Side. (Naštěstí není ten typ, který říká, jak je straš-
ně úžasný, že je někdo z Ohia, ale taky neřekne: „Copak Ohio vůbec existuje? Vy jste o něm někdo někdy slyšel?“) A je to každým coulem moje nejlepší kamarádka.

I když má ve svém bytě naprosto špičkové kuchyňské spotřebiče, myje všechno nádobí v ruce, protože jí to připadá uklidňující. Přitom má na nohou deseticentimetrové podpatky, protože podle ní jsou boty bez podpatku určené jenom k jízdě na koni a k práci na zahradě, nebo pokud jste opravdu nenašli zrovna žádné jiné vhodné botky na podpatku.

Knihy Emily Henryové pořídíte v našem e-shopu na Grada.cz

Rachel byla první kamarádka, kterou jsem si v New Yorku našla. Je influencerkou na sociálních sítích (což znamená, že jí platí za to, aby si na sebe plácala různé druhy mejkapů a fotila se v nich u své nádherné mramorové toaletky), a protože jsem se do té doby s nikým jiným, kdo by se tak zajímal o internet, nekamarádila, teprve teď jsem zjistila, že to má své výhody. (Třeba že ani jedna z nás se nemusí cítit hloupě, když tu druhou požádá o chvilku strpení, protože si kvůli focení musí naaranžovat jídlo na talíři.) Já jsem tedy původně spíš odhadovala, že si s Rachel nebudu mít zrovna dvakrát co říct, ale nakonec se mi už při našem třetím setkání přiznala (ve stejném vinném baru v Dumbu, kde sedíme zrovna teď), že všechny svoje příspěvky o oblečení, jídle a líčení fotí a připravuje v úterý, kdy přebíhá z jedné restaurace do druhé a po cestě mění outfity a vizáž, přičemž zbytek týdne tráví psaním esejů a tvorbou obsahu pro sociální sítě několika psích útulků.

Tuhle práci začala dělat proto, že je hrozně fotogenická a taky má děsně fotogenický život a v neposlední řadě dva úplně šíleně fotogenické psy (kteří neustále vyžadují lékařskou péči).

Zatímco já jsem se na sociálních sítích začala angažovat proto, abych si splnila sen a podařilo se mi z cestování udělat zaměstnání. Dvě různé cesty k tomu samému. Chci teda říct, že Rachel sice pořád bydlí v nóbl Upper West Side a já v trošku míň nóbl Lower East Side, ale obě žijeme život jak vystřižený ze žurnálu.

Dopřeju si hluboký doušek šumivého vína a poválím ho po jazyku, zatímco pomalu vstřebávám její slova. Na Santorini jsem nikdy nebyla a kdesi v domě mých rodičů, přecpaném věcmi, se v krabici od bot se všemi možnými cetkami válí i můj seznam míst, která bych někdy chtěla navštívit – ten seznam jsem vytvořila ještě na vysoké škole a Santorini je na něm na hodně vysoké příčce. Všechny ty čistě bílé linie domů a azurově modré pruhy moře a střech mi připadaly od našeho krámy narvaného dvoupodlažního domku v Ohiu na hony daleko.

„To nemůžu,“ vyhrknu nakonec. „Garrett by puknul vzteky, kdybych Santorini, které vybral on, měla nakonec podle Swapny zpracovávat já.“

„Já to nechápu,“ povzdychne si Rachel. „Copak je tak těžký vybrat si místo na dovolenou, Poppy? Vždyť na penězích ti vůbec záležet nemusí. Prostě si vyber nějakou destinaci. Jeď tam. Pak si vyber další. Tohle je přece tvoje práce.“

„Jenže to není tak jednoduchý.“

„No jo, no jo,“ mávne Rachel rukou. „Je mi to jasný, tvoje šéfová chce, aby to byla ‚inspirativní‘ dovolená. Jenže jakmile se objevíš na nějakým krásným místě a v ruce budeš mít kreditku od R + R, inspirace se dostaví sama jako mávnutím kouzelného proutku. Kdo jinej by proboha mohl mít lepší podmínky pro to, aby zažil kouzelnou dovolenou než novinářka z časopisu zaměřeného na cestování, která má k dispozici pěkně tlustou šekovou knížku od svého korporátu? Když si nedokážeš udělat inspirativní dovolenou ty, tak jak můžeš to samé čekat od obyčejných smrtelníků?“

Pokrčím rameny a dopřeju si kousek sýra ze sýrovouzeninového prkýnka. „Možná v tom je ten pes zakopanej.“

Nakrčí tmavé obočí: „V čem je zakopanej pes?“

„To kdybych věděla!“ vykřiknu a Rachel mě počastuje znechuceným pohledem.

„Nebuď roztomile frapantní,“ řekne suše. Pro Rachel Krohnovou je frapantní něco jako být trendy pro Swapnu Bakshi-Highsmithovou. Navzdory lehce bohémskému vzezření, stylu líčení, účesu, oblečení a vybavení bytu, včetně projevu na sociálních sítích, je Rachel ve skutečnosti hluboce praktickou bytostí. Pro ni je život ve světle reflektorů a fotek na sociálních sítích práce jako každá jiná a ona se jí věnuje, protože jí to zaplatí účty (alespoň co se týká sýrů, vína, šminek, oblečení a všeho, co se po ní chce, aby propagovala), nikoliv proto, že by se jí tolik zamlouvala ona pochybná sláva pseudocelebrity, která se s podobnou pozicí obvykle pojí. Vždycky na konci měsíce publikuje příspěvek s nejhoršími needitovanými fotkami, které udělala, s titulkem: TENHLE BLOG NABÍZÍ
NABLÝSKANÝ VIZUÁLNÍ OBSAH URČENÝ VÝHRADNĚ K TOMU, ABYSTE PRAHLI PO ŽIVOTĚ, KTERÝ NEEXISTUJE. JÁ ZA TO DOSTÁVÁM ZAPLACENO.

Přesně tak, chodila do umělecké školy.

A kupodivu, ani tyhle pokusy o pseudoperformativní umění jí na popularitě nikterak neubraly. Kdykoliv jsem v New Yorku a je poslední den v měsíci, snažím se s ní zajít na skleničku jen kvůli tomu, abych mohla sledovat, jak kontroluje upozornění na nové komentáře a lajky a obrací oči v sloup nad tím, jak rychle přibývají spolu s novými sledujícími. Každou chvilku pobouřeně vykřikne: „No tohle si poslechni! ‚Rachel Krohnová je tak strašně statečná a opravdová. Přála bych si, aby to byla moje máma!‘ Já jim říkám, že mě vůbec neznají, ale oni to pořád odmítají pochopit!“

Rachel nemá nejmenší pochopení pro růžové brýle, a ještě méně ho má pro melancholii.

„Rozhodně nejsem roztomilá,“ ujistím ji, „a už vůbec ne frapantní.“

Vráska na čele se jí ještě prohloubí: „Víš to jistě? Protože máš sklony k obojímu, drahá.“

Obrátím oči v sloup. „Chceš říct, že jsem mrňavá a ráda nosím veselý barvy.“

„Ne, ty jsi drobná,“ opraví mě, „a ráda nosíš výrazný vzory. Něco jako dcera francouzského pekaře ze šedesátých let, která za úsvitu brázdí rodnou vísku na kole a za pokřiku Bonjour, le monde kolem sebe rozhazuje bagety.“

„No dobře,“ vzdychnu a snažím se vrátit zpátky k tématu, „chtěla jsem říct, že nechápu, proč bych měla jet na nějakou zběsile drahou dovolenou jenom proto, abych o ní napsala článek pro těch dvaačtyřicet lidí na týhle planetě, kteří mají dost peněz a času a můžou si ji dovolit?“

Když se zamyslí, obočí se jí spojí do jedné čárky. „Tak za prvé, rozhodně si nemyslím, že by většina lidí používala články v R + R jako pevně daný itinerář, Poppy. Nabídneš jim stovky míst, kam se podívat, a oni si z nich vyberou tři. A za druhé, lidi prostě chtějí číst články o idylických dovolených v idylických dovolenkářských časopisech. Kupujou si je proto, aby mohli snít, ne aby doopravdy cestovali.“ I když tady teď se mnou seděla pragmatická Rachel, začala vystrkovat růžky i Rachel Umělkyně, což jejím slovům dodalo trochu sarkastický nádech. Rachel Umělkyně připomíná vzteklého staříka volajícího k nebesům, případně otčíma, který u večeře se slovy „Co kdybyste byli chvilku offline, děcka?“ natahuje ruku s košíčkem na mobily.

I když Rachel Umělkyni a její zásady zbožňuju, zrovna teď mě její náhlé zjevení trochu děsí. Protože právě v tuhle chvíli mám pocit, že chci říct něco, co jsem nahlas ještě nikdy nevyslovila. Něco tak citlivého a tajného, že jsem to ještě nikdy nedokázala naplno přiznat ani sama sobě, během těch dlouhých hodin, které jsem strávila ležením na svém skoro novém gauči ve svém skoro neobývaném bytě v pauzách mezi cestami.

„V čem je zakopaný pes?“ řeknu znova frustrovaně. „Copak ty se tak nikdy necejtíš? Chci říct, vždyť jsem se tak dřela, všechno jsem udělala dobře –“

„No, všechno zase ne,“ opraví mě Rachel. „Vždyť ses vykašlala na školu, miláčku.“

„– jenom abych získala svou vysněnou práci! A taky se mi to povedlo. Pracuju v redakci jednoho z nejlepších časopisů o cestování! Bydlím v krásným bytě! A dokonce můžu i jezdit taxíkem, aniž bych musela řešit, jestli si to můžu dovolit, a navzdory tomu všemu…“ Roztřeseně se nadechnu, nejistá tím, co se chystám vyslovit, i když na mně tíha těch slov leží jako balvan. „Navzdory tomu všemu nejsem šťastná.“

Racheliny rysy změknou. Položí svou ruku na moji, ale zůstane zticha, abych mohla pokračovat. Chvíli mi trvá, než se k tomu odhodlám. Kvůli tomu, co mi běží hlavou, si připadám jako nevděčný, rozmazlený spratek, a to už vůbec nemluvím o tom, že bych tyhle myšlenky měla vyslovit nahlas.

„Vlastně je všechno skoro tak, jak jsem si to představovala,“ vyleze ze mě nakonec. „Večírky, přespávání na letištích po celém světě, koktejly v letadlech, pláže a projížďky na jachtách a procházky po vinicích. A všechno to vypadá tak, jak má, ale je to nějaký jiný, než jak jsem si to představovala. Vážně, přísahala bych, že je všechno jiný, než to bejvalo dřív. Vždyť víš, jak jsem div neskákala do stropu před každou cestou, pamatuješ? A když jsem dorazila na letiště, měla jsem pocit, jako když se ve mně úplně vaří krev. Jako kdyby se vzduch kolem mě chvěl milionem možností. Já nevím. Nevím, co se vlastně změnilo. Možná já.“

Zastrčí si tmavý pramen vlasů za ucho a pokrčí rameny. „To proto, žes to tak moc chtěla, Poppy. Nemělas to, a chtělas to. Toužila jsi po tom.“

A já najednou vím, že má pravdu. Že skrz všechna slova, která jsem jí tu vyzvracela, dokázala uvidět podstatu věci. „Není to směšný?“ vyhrknu hystericky. „Můj život je přesně takovej, jakej jsem si ho vysnila, a mně najednou vadí, že už po ničem netoužím!“

Tehdy jsem se celá třásla pod tíhou toho, co všechno by se mohlo stát. Vzduch kolem mě se tetelil možnostmi. Zírala jsem na hnusnej strop svýho dřívějšího bytu v pátým patře bez výtahu, po dvojité šichtě pinglování v restauraci, a snila si o budoucnosti. O místech, kam pojedu, o lidech, které potkám – kým se stanu. Ale co vám vlastně zůstane, když už ten svůj vysněný byt, vysněnou šéfovou a vysněnou práci (díky které se nemusíte děsit nehorázně vysokého nájmu za ten vysněný byt, protože stejně většinu času strávíte vysedáváním v michelinských restauracích, kde si dáváte do nosu na účet firmy) máte?

Rachel do sebe kopne zbytek vína, na krekr si připlácne kousek hermelínu a vědoucně kývne hlavou: „Syndrom znuděnýho mileniála.“

„To existuje?“ zavrtím hlavou.

„Ještě ne, ale když to třikrát zopakuješ, stane se z toho ještě dneska večer součást nějakýho volebního programu.“

Pověrčivě se pokřižuju, abych tuhle ďábelskou myšlenku zaplašila, a Rachel si pohrdavě odfrkne, zatímco nám dolévá víno.

„Myslela jsem, že s námi mileniály se to má tak, že právě nemůžeme mít to, co chceme. Bydlení, práci, finanční nezávislost. Že jenom věčně chodíme do školy a pak makáme jako číšníci, dokud nepadneme.“

„No jo,“ pokrčí Rachel rameny, „ale tys ze školy odešla a šla jsi dělat, co tě baví. Takže tak.“

„Nechci bejt znuděnej mileniál,“ fňuknu. „To si pak připadám jako rozmazlená blbka, která není spokojená se svým fantastickým životem.“

Rachel si znovu odfrkne. „Spokojenost je lež vynalezená kapitalismem,“ praví Rachel Umělkyně, ale možná má v něčem pravdu. Ostatně, obvykle ji vážně mívá. „Přemejšlej o tom. Co všechny ty fotky, který se postuju na sociálních sítích? Něco prodávaj. Životní styl. Lidi se na ty fotky kouknou a říkají si: ‚Kdybych tak měla ty lodičky od Blahnika a ten úžasnej byt s dubovýma parketama, pak bych byla šťastná. To bych si jen tak proplouvala životem, zalejvala kytičky a zapalovala svou nekonečnou zásobu designových vonných svíček a můj život by byl plný pohody. Konečně bych to doma milovala. To bych si ten život na téhle planetě konečně užívala.‘“

„Ale prodáváš to dobře, Rachel,“ pokývnu hlavou. „Vypadáš docela šťastně.“

„To taky zatraceně jsem,“ usměje se. „Ale nejsem spokojená, a víš proč?“ Zvedne telefon, najde v něm jeden obrázek a ukáže mi ho. Svoji fotku, jak se válí na svém sametem potaženém gauči v obležení dvou buldočků s totožnými jizvami po totožné operaci čumáku, která jim zachránila život. Na sobě má pyžamo se Sponge Bobem a ani stopu po mejkapu.

„Protože každý den tady ilegální množírny chrchlej další a další takovýhle malý chudáčky! Pořád dokola nutí stejný feny zas a znova zabřeznout a ony pak rodí tyhle ubohý štěňátka s genetickýma vadama, který jim ze života dělají peklo plný bolesti. A to nemluvím o chudácích pitbulech, co hnijou zaživa narvaní po dvou v mrňavých boudách!“

„Chceš mi naznačit, že bych si měla pořídit psa?“ zeptám se. „Protože být novinářkou zaměřenou na cestování se s péčí o mazlíčka zrovna dvakrát neslučuje.“ Upřímně řečeno, i kdyby to tak nebylo, nejsem si úplně jistá, že bych zvládla starat se o nějakého domácího mazlíčka. Psy miluju, ale taky jsem vyrostla v domě, který psy doslova přetékal. V domě plném psích chlupů a štěkotu a chaosu. Pro někoho, kdo je chaotik už z podstaty, to je celkem nebezpečný terén. U mě hrozí, že kdybych si zajela do útulku vybrat jednoho psa, tak se vrátím se šesti a divokým kojotem navrch.

„Chci tím říct,“ podívá se na mě Rachel, „že mít nějaký cíl je důležitější než být spokojený. V práci jsi chtěla dosáhnout spousty věcí a přesně to byl tvůj cíl. Pak sis ta přání jedno po druhém plnila, a voilà: najednou žádný cíl nemáš.“

„Tak prostě potřebuju nějakej novej cíl.“

Empaticky přikývne. „Četla jsem o tom na internetu. Evidentně naplnění dlouhodobých cílů vede k depresi. Protože i cesta může být cíl, zlato, a vůbec – spousta těchhle pitomejch frází opravdu platí.“

Rysy jí znovu změknou, najednou je z ní ta něžná dívka z fotek, které nasbíraly nejvíc lajků. „Víš, moje terapeutka říká –“

„Chceš říct tvoje máma,“ namítnu.

„Když mi tohle říkala, tak mluvila jako terapeutka,“ trvá na svém Rachel a já chápu: znamená to, že paní Sandra Krohnová se zrovna víc ztotožnila s terapeutkou v sobě, stejně jako se občas Rachel víc ztotožní s Rachel Umělkyní. Už vím, že to neznamená, že by Rachel doopravdy docházela na terapeutická sezení. A i když Rachel prosí, jak může, její matka ji stejně odmítá brát jako pacientku. Jenže Rachel odmítá chodit ke komukoliv jinému, takže jsou obě v patové situaci.

„No každopádně,“ pokračuje Rachel, „řekla mi, že někdy, když svý štěstí ztratíš, je dobrý se po něm poohlédnout stejně jako po čemkoliv jiném, cos ztratila.“

„Jako že se mám vztekat a převracet polstrování na gauči sem a tam?“ tipnu si.

„Máš se zkusit vrátit zpátky,“ podívá se na mě Rachel. „Takže, Poppy, jediný, co musíš udělat, je, aby sis zkusila vzpomenout, kdys byla naposledy doopravdy šťastná.“

Problém ale je, že si vzpomínat nemusím. Ani trošku.

Vím to totiž naprosto přesně.

Před dvěma lety v Chorvatsku s Alexem Nilsenem.

Ale k tomu se už těžko vrátím, protože jsme spolu od té doby nepromluvili ani slovo.

„Tak o tom trochu popřemýšlej, ano?“ upře na mě Rachel pohled. „Doktorka Krohnová má vždycky pravdu.“

„Jasně,“ polknu těžce. „Budu o tom přemýšlet.“

Koupit knihu na Grada.cz